Vztah

Se svým koněm Baronem mám vztah už přes 14 let a za tu dobu se vzájemně dost známe. Co to ale znamená? Že už se přijímáme takoví jací jsme a hlavně víme, co ten druhý v daný okamžik potřebuje.

Tento týden jsme si užívali den v nádherném podzimním lese, v plynutí přítomného okamžiku, v uvolnění, a přesto se stalo, že se Baron něčeho za nedalekými keři vyděsil. Já nic neviděla. Ale věřila jsem mu, že pro něj je to reálné a má z toho stres. A to tak velký, že mu hlava povyrostla asi o půl metru a hlavně jsem doslova slyšela zběsilý tep jeho srdce s viditelnou pulsací jeho těla. V tak velké panice jsem ho už dlouho nezažila. Vnímala jsem, jak moc se bojí a ukazoval mi to i několika otočkami směrem domů. 

Vždy jsem ho jen v pohybu zbrzdila, otočila zpět směrem k příčině jeho strachu a dokola opakovala: "Dýchej!". A já dýchala s ním. Jako bych měla spolu s ním vydechnout všechen strach a tenzi z těla i mysli. Chválila jsem ho, jak dobře si vede, děkovala jsem za jeho důvěru. Vnímala jsem, že nemám očekávání. Tělo měl stále ve strnulé tenzi, ale důvěřoval mi a stál na místě. Byla jsem klidná. Věděla jsem, že to přejde, respektive, že tím spolu můžeme projít a v hlavě mi zazněla věta z minulého týdne: "Máš tolik času, kolik potřebuješ". Kouzelná věta, která zázračně ubírá tlak.

Netrvalo to dlouho a po další Baronově neúspěšné otočce směrem domů se vydal vpřed a bylo to jeho rozhodnutí. Nenutila jsem ho, netlačila ho, byl na velmi jemném přilnutí - ale s krátkými otěžemi připravenými dát mu tu správnou podporu. Dál jsem s ním hluboce dýchala a věřila mu stejně, jako on mě. Chválila jsem ho, za jeho odvahu.  V takových chvílích mu říkám "Ty jsi můj hrdina!", což si opravdu za svou odvahu vystoupit z komfortní zóny, zaslouží. A hlavně ta slova nesou krásnou energii - energii obdivu, upřímné chvály, hrdosti na to, kým je.

Ušli jsme asi 50 metrů a panika vyprchávala, byť k uvolnění měl jeho stav ještě daleko. Dalších 50 metrů a požádal mě o povolení otěží a vytáhl si hlavu až k zemi. A já mu opět důvěřovala, věděla jsem, že mi říká: "Už je mi dobře, už mě nemusíš jistit". 

Zbytek vyjížďky jsme dojeli, jako by se nic nestalo. A přitom se toho tolik odehrálo! Prověřili jsme jeden druhého, ujistili se o vzájemné důvěře a spolupráci.

Ale co mi z toho vzešlo jako stěžejní informace? Že takto by ideálně mohly vypadat vztahy. Když se jeden z partnerů bojí, druhý stojí opodál, v neutrálu a věří tomu druhému (případně mu dodává odvahu jít do neznáma, resp. projít strachem). Jen v klidu vyjadřuje, že ať už se bojí čehokoli, může tím projít. A že dostane tolik času, kolik potřebuje. A že na to není sám.